Kdo byla Inka Bernášková?
Pojďme se nyní ponořit do jejího života. Narodila se v Praze 7. února 1904 jako druhá dcera významného českého grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Rodiči byla vychována v silném vlasteneckém duchu. Obdařena talentem na jazyky, analytickými schopnostmi a obrovskou odvahou převyšovala i muže své doby. Část dětství a mládí prožila ve Spojených státech, kam rodinu zahnala hmotná nouze. Po návratu do vlasti se usídlila na pražském Spořilově.
Nástup Hitlera k moci a následné události, které postihly Evropu, vyvolaly ve Vojtěchu Preissigovi oprávněné obavy o osud republiky. Proto přátelům na Západě posílal dopisy, v nichž vyvracel lživá tvrzení nacistické propagandy. Důrazně odmítal, že by německá menšina v Československu byla utlačována. Při stylizaci mu pomáhala dcera Inka. Sama je psala také. Pod jeden z textů, jenž vyšel 22. srpna 1938 v britském deníku Manchester Guardian, se podepsala jako „prostý občan Československa“. Velice kriticky se pustila do analýzy Hitlerovy politiky:
„Vždycky projevoval mimořádnou trpělivost a vytrvalou houževnatost při sledování svého cíle. Je jasné, že se nikdy nebude chtít vzdát uskutečnění svých imperialistických snů. (…) Ale my, ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“
Její prognózy budoucího vývoje byly daleko přesnější než odhady některých britských politiků.
Dne 15. března 1939 Československo zmizelo z mapy Evropy. Inka se okamžitě zapojila do ilegální práce, úzce spojené především s vydáváním časopisu V BOJ, se získáváním prostředků a techniky na jeho výrobu, ale také s převáděním československých vojáků do zahraničí. O několik měsíců později, na podzim, byla zatčena první garnitura vydavatelů časopisu, který posiloval víru vlastenců v osvobození a znovuobnovení Československé republiky. Poté se jeho vydávání stalo záležitostí užšího kruhu rodiny Preissigovy. Časopis vznikal v Inčině domku na Spořilově.
„Byla-li dříve anonymní spolupracovnicí, zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomínal po válce její spolupracovník Arnošt Polavský.
Zatčení, výslechy a smrt
Dne 21. září 1940 byla zatčena. Při výsleších se chovala statečně. Potvrzuje to i protokol, pořízený v srpnu 1946 s SS-Scharführerem Karlem Franzem Schnablem, bývalým zaměstnancem pražského gestapa:
„Činnost Ireny Bernáškové (krycí jméno Inka) byla sledována konfidentem gestapa Ledererem. Vyslýchána byla Bernášková Waimannem, Wolfem, Bauerem a vrchním asistentem Klüngerem, chovala se mimořádně statečně a neprozradila nikoho.“
Výslechy byly brutální. Inka je v motáku popsala velice barvitě:
„Mihotavé stíny v grimasách úsměvných až hrozivých přicházely a odcházely – každý svojí pákou se pokoušeje nějakou skulinkou vyrvat mi moje tajemství … a už jsem se vezla hlavou napřed po koberci … překvapena někým zezadu. Zarazil mne dolejšek knihovny… jen krev z nosu.
Mučena nejistotou o životy svých drahých, vypovídám v žáru poznání, že mohou poručit opékání u reflektoru, mohou zakázat dýchat ranou z pistole, ale nemohou zakázat boj národa o bytí a nebytí, a nemohou vynutit zradu. A čerti namlouvají, že zrada není zradou a boj o vlast, že je velezradou.
… Stojím pak jinde, zády ke zdi, předmět další ukázky moci pána džungle. Avšak tvrdá česká palice mu za jeho námahu nevydala ani sten… ani když jí v dalším kole sbírá za vlasy ze země a otlouká kruhovitě o zeď.
Pokračuje nesmyslná debata udržovaná mou touhou ohlušit chmurné myšlenky vlastní a pumpovací myšlenky čertů, kteří – patrně inspirováni myšlenkou obrátit ovečku na pravou víru – papouškují otřepané známé žvásty.“
Protokol z výslechu obsahuje její hrdé přiznání:
„Pracovala jsem proti říši. Svou činností jsem chtěla povzbudit skleslý český lid, který nechápe, proč si nemůže vládnout sám sobě a musí se podrobit vůli jiných jenom proto, že je početně malý a neubrání se německému náporu.“
Podle obžalovacího spisu byla zařazena do „šovinistických kruhů“, které se ihned po zřízení protektorátu podílely na vydávání Německu nepřátelských tiskovin s vlastizrádným a štvavým obsahem.
Dne 5. března 1942 stanula před soudem. Rozsudek vynesený téhož dne „ve jménu německého národa“ zněl jednoznačně. Trest smrti. Přijala jej klidně. Prvního dubnového dne na adresu švagra poslala dopis:
„Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. III. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?
Konečně neshledávám na tom nic strašného, očekávati o něco dříve tuto „svatbu“, která přece žádného nemine – stejně poraženého i vítěze…
Jak vás mám plně přesvědčit, že opravdu není můj osud tak děsný? Nebo k pláči? Tož vidíte, že člověk si opravdu zvykne i na šibenici…
Tož, zvesela, jen zvesela...“
Sťata byla 26. srpna 1942 v Plötzensee.
Citace a fotografie jsou z knihy Zasnoubena se smrtí, autorka Jana Vrzalová, vydalo nakladatelství JOTA v roce 2017.
