Zajímavosti z nedávné historie
Inka Bernášková: zemřela pod gilotinou
Inka (Irena) Bernášková (1904 – 1942), statečná mladá žena, která dokázala vzdorovat nelidské nacistické totalitě, žila na Spořilově v ulici Jižní VI v domě s číslem popisným 1584. Právě zde vznikal ilegální časopis V BOJ. Její odbojová činnost je spojena také s převáděním československých vojáků, kteří chtěli bojovat proti nacistickému Německu, do zahraničí. Je první Češkou, odsouzenou nacisty k trestu smrti.
 Inka Bernášková. Poslední týdny jejího života byly naplněny nelidským fyzickým i psychickým utrpením, ale také obrovským vzdorem, odvahou a odhodláním. |  |
Kdo byla Inka Bernášková?
Pojďme se nyní ponořit do jejího života. Narodila se v Praze 7. února 1904 jako druhá dcera významného českého grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Rodiči byla vychována v silném vlasteneckém duchu. Obdařena talentem na jazyky, analytickými schopnostmi a obrovskou odvahou převyšovala i muže své doby. Část dětství a mládí prožila ve Spojených státech, kam rodinu zahnala hmotná nouze. Po návratu do vlasti se usídlila na pražském Spořilově.
Nástup Hitlera k moci a následné události, které postihly Evropu, vyvolaly ve Vojtěchu Preissigovi oprávněné obavy o osud republiky. Proto přátelům na Západě posílal dopisy, v nichž vyvracel lživá tvrzení nacistické propagandy. Důrazně odmítal, že by německá menšina v Československu byla utlačována. Při stylizaci mu pomáhala dcera Inka. Sama je psala také. Pod jeden z textů, jenž vyšel 22. srpna 1938 v britském deníku Manchester Guardian, se podepsala jako „prostý občan Československa“. Velice kriticky se pustila do analýzy Hitlerovy politiky:
„Vždycky projevoval mimořádnou trpělivost a vytrvalou houževnatost při sledování svého cíle. Je jasné, že se nikdy nebude chtít vzdát uskutečnění svých imperialistických snů. (…) Ale my, ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“
Její prognózy budoucího vývoje byly daleko přesnější než odhady některých britských politiků.
Dne 15. března 1939 Československo zmizelo z mapy Evropy. Inka se okamžitě zapojila do ilegální práce, úzce spojené především s vydáváním časopisu V BOJ, se získáváním prostředků a techniky na jeho výrobu, ale také s převáděním československých vojáků do zahraničí. O několik měsíců později, na podzim, byla zatčena první garnitura vydavatelů časopisu, který posiloval víru vlastenců v osvobození a znovuobnovení Československé republiky. Poté se jeho vydávání stalo záležitostí užšího kruhu rodiny Preissigovy. Časopis vznikal v Inčině domku na Spořilově.
„Byla-li dříve anonymní spolupracovnicí, zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomínal po válce její spolupracovník Arnošt Polavský.
Zatčení, výslechy a smrt
Dne 21. září 1940 byla zatčena. Při výsleších se chovala statečně. Potvrzuje to i protokol, pořízený v srpnu 1946 s SS-Scharführerem Karlem Franzem Schnablem, bývalým zaměstnancem pražského gestapa:
„Činnost Ireny Bernáškové (krycí jméno Inka) byla sledována konfidentem gestapa Ledererem. Vyslýchána byla Bernášková Waimannem, Wolfem, Bauerem a vrchním asistentem Klüngerem, chovala se mimořádně statečně a neprozradila nikoho.“
Výslechy byly brutální. Inka je v motáku popsala velice barvitě:
„Mihotavé stíny v grimasách úsměvných až hrozivých přicházely a odcházely – každý svojí pákou se pokoušeje nějakou skulinkou vyrvat mi moje tajemství … a už jsem se vezla hlavou napřed po koberci … překvapena někým zezadu. Zarazil mne dolejšek knihovny… jen krev z nosu.
Mučena nejistotou o životy svých drahých, vypovídám v žáru poznání, že mohou poručit opékání u reflektoru, mohou zakázat dýchat ranou z pistole, ale nemohou zakázat boj národa o bytí a nebytí, a nemohou vynutit zradu. A čerti namlouvají, že zrada není zradou a boj o vlast, že je velezradou.
… Stojím pak jinde, zády ke zdi, předmět další ukázky moci pána džungle. Avšak tvrdá česká palice mu za jeho námahu nevydala ani sten… ani když jí v dalším kole sbírá za vlasy ze země a otlouká kruhovitě o zeď.
Pokračuje nesmyslná debata udržovaná mou touhou ohlušit chmurné myšlenky vlastní a pumpovací myšlenky čertů, kteří – patrně inspirováni myšlenkou obrátit ovečku na pravou víru – papouškují otřepané známé žvásty.“
Protokol z výslechu obsahuje její hrdé přiznání:
„Pracovala jsem proti říši. Svou činností jsem chtěla povzbudit skleslý český lid, který nechápe, proč si nemůže vládnout sám sobě a musí se podrobit vůli jiných jenom proto, že je početně malý a neubrání se německému náporu.“
Podle obžalovacího spisu byla zařazena do „šovinistických kruhů“, které se ihned po zřízení protektorátu podílely na vydávání Německu nepřátelských tiskovin s vlastizrádným a štvavým obsahem.
Dne 5. března 1942 stanula před soudem. Rozsudek vynesený téhož dne „ve jménu německého národa“ zněl jednoznačně. Trest smrti. Přijala jej klidně. Prvního dubnového dne na adresu švagra poslala dopis:
„Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. III. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?
Konečně neshledávám na tom nic strašného, očekávati o něco dříve tuto „svatbu“, která přece žádného nemine – stejně poraženého i vítěze…
Jak vás mám plně přesvědčit, že opravdu není můj osud tak děsný? Nebo k pláči? Tož vidíte, že člověk si opravdu zvykne i na šibenici…
Tož, zvesela, jen zvesela…“
Sťata byla 26. srpna 1942 v Plötzensee.
Citace a fotografie jsou z knihy Zasnoubena se smrtí, autorka Jana Vrzalová, vydalo nakladatelství JOTA v roce 2017.
Policisté v protinacistickém odboji
Zatímco existence odbojové skupiny Obrana národa, na jejímž založení se v Protektorátu Čechy a Morava podíleli příslušníci bývalé československé armády a která působila například i v Praze 4 na Spořilově, je dostatečně známá, odpor policie proti nacistické okupaci je prakticky neznámou kapitolou českého odboje. Přitom boj nuselské policie za svobodu začíná již v samém počátku německé okupace, v roce 1939.
50. policejní revír se nacházel v budově dnešního Obvodního ředitelství policie Praha IV v ulici U Plynárny. Policie zde sídlí již dlouhou dobu, ale nebylo tomu tak vždy. Původně to byl hotel Ariel, po kterém nám dodnes zbyl název přilehlé ulice Za Arielem. Právě zde, v tomto nenápadném žlutém rohovém domě, se psala historie a zdejší policisté se svými skutky a oběťmi zapsali do dějin národního odboje proti Třetí říši.
Odbojová skupina strážmistra Šulce
Jeden z příslušníků nuselského komisařství strážmistr Stanislav Šulc byl již v březnu 1939 pověřen organizováním hnutí odporu a zpravodajské činnosti. Skupina kolem něho byla do roku 1943 organizována Obranou národa a vedena jako policejní odbojová skupina Sázavský. Hlavní činností strážmistra Šulce bylo včasné varování před zásahy policie nebo gestapa a obstarávání nepravých dokladů. V roce 1943 pak byla tato skupina začleněna přímo pod legendární vojenský oddíl Železo, se kterým se pak zúčastnila bojů v době květnového povstání. Spolu s dalšími policisty 50. policejního revíru – Křížkem, Koutkem, Kubelkou, Čapkem a Váchou, za svoje peníze ilegálně pořizovali zbraně, které ukryli právě v kanceláři velitele kapitána Koutka a dále pak v garáži budovy. Šlo o šest samopalů, pět pušek, jeden lehký kulomet, 7 500 nábojů a 242 ručních granátů. To byl jejich příspěvek bojující Praze.
Strážmistr Rudolf Křížek padl 8. května 1945 v bojích Pražského povstání na Jezerce. Nebyl však jedinou obětí z řad příslušníků 50. policejního revíru. Strážmistr Vlastimil Harapes utrpěl už 7. května 1945 v bojích na Pankráci těžká zranění, kterým o deset dní později – již v míru – podlehl.
Odbojová skupina strážmistra Šulce však nebyla jedinou, která na nuselském revíru působila. Další byla odbojová skupina, soustředěná kolem strážníka Františka Machka.
Odbojová skupina strážníka Machka
František Machek od začátku okupace spolupracoval s dalšími policisty – Svačinou, Dolejšem, Leblem, Haklem, Kmínkem, Vrbou, Šafránkem, Hartmanem a policejním lékařem Müllerem. Spolupracoval i s civilními a vojenskými představiteli domácího odboje. Machek sám byl styčným orgánem pro ústředí domácího odboje. Podílel se na distribuci ilegálního časopisu V Boj, protinacistických letáků a dalších tiskovin.
Také Machek opatřoval nepravé doklady a občanské legitimace, ukrýval osoby, prchající před gestapem. Spolu se Svačinou a Dolejšem organizoval první bojové skupiny. Zorganizoval tak 18členou skupinu k ochraně budovy rozhlasu, 12členou skupinu k obsazení továrny Janeček v Michli a 10členou destrukční skupinu. Spolupodílel se na organizování domácího odboje na Českomoravské vysočině a na Táborsku, kam jednotlivě dovážel spolu s dalšími přechovávané zbraně, třaskaviny a propagační materiál.
V rámci zatýkání gestapem, jež postihlo český odboj, byl 14. března 1941 zatčen i František Machek a v dalších dnech i jeho spolubojovníci. Po nelidském mučení byl strážník Machek odsouzen pro přípravu velezrady a 5. listopadu 1942 popraven v Berlíně – Plötzensee. Při krutých výsleších však nikoho neprozradil, a uchránil tak řadu svých kolegů před zatčením a popravou. Spolu s Machkem byli zatčeni další policisté: Veselý, Svačina, Vrba, Hakl, Kmínek.
I přes tyto oběti pokračovali další policisté nuselského revíru, i s vědomím možné smrti své i svých nejbližších, v odbojové činnosti. Nebyli zdaleka jedinými policisty, kteří se na tomto boji a nejen v Praze, podíleli.
Městská část Praha 4 se spojila s Muzeem Policie České republiky a společně začaly skládat dohromady střípky údajů o této dodnes ne zcela zmapované kapitole naší novodobé historie. Výsledkem je nejen tento text i pamětní deska, která připomíná policisty, kteří v boji o nacistickými okupanty za svobodu své země zaplatili cenou nejvyšší – vlastním životem.
Pamětní deska připomíná deset odbojářů
Pamětní deska připomíná deset statečných odbojářů z nuselské policejní odbojové skupiny. Tři policisté byli za odbojovou činnost popraveni, tři umučeni v koncentračních táborech a jeden podlehl těžké nemoci až několik dní po válce a osvobození koncentračního tábora Flossenburg. Jeden policista padl v Pražském povstání na Jezerce a jeden podlehl zranění, které utrpěl v bojích na Pankráci. Policejní lékař MUDr. Zdeněk Müller zahynul 8. března 1941 při přestřelce s gestapem v Praze.
- strážník Josef Hakl – umučen 14. 2. 1943 v KT Dachau
- strážník Sylvestr Kmínek – umučen 16. 3. 1942 v KT Osvětim
- strážník František Machek – popraven 5. 11. 1942 v Berlíně- Plötzensee
- zdravotní komisař MUDr. Zdeněk Müller – zemřel 8. 3. 1941 v Praze
- štábní strážmistr Emanuel Svačina – popraven 5. 11. 1942 v Berlíně Plötzensee
- strážmistr Stanislav Švec – umučen 22. 5. 1945 v KT Flossenburg
- štábní strážmistr Vilém Veselý – popraven 10. 6. 1943 v Berlíně Plötzensee
- štábní strážmistr Vilém Vrba – umučen 21. 9. 1942 v KT Flossenburg
- štábní strážmistr Vlastimil Harapes – zemřel 17. 5. 1945 Praha
- podstrážmistr Rudolf Křížek – padl 8. května 1945 Praha
Více o osudu jednotlivých policejních odbojářů je možné se dozvědět v Muzeu Policie České republiky na adrese Ke Karlovu 453/1, 120 00 Praha 2 .
Seznam všech policistů, kteří zahynuli ve službě, najdete v Databázi příslušníků padlých ve službě .
Výzva:
Pokud někdo z vás má k dispozici jakoukoli novou informaci o policejním odboji v Praze 4, vlastní nějakou dosud neznámou fotografii nebo dokument, ozvěte se na e-mail webmaster@praha4.cz , nebo přímo kontaktuje Muzeum Policie ČR, ředitele Radka Galaše na e-mail galas@muzeumpolicie.cz .
Pomník obětem 1. světové války v Krči byl slavnostně odhalen 28. října 1931. Stavbu tohoto pomníku zajistil Komitét pro postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce z obce Krčské. Nad tímto komitétem převzala záštitu, pozemek pro stavbu pomníku a většinu prostředků poskytla velkostatkářka Marie Welzová.
Autorem vlastního provedení je akademický sochař Bohuš Hlaváček.
Městská část Praha 4 se rozhodla tento pomník opravit. V době před rokem 1989 byl totiž značně poškozen. Zejména někdo odcizil desky se jmény padlých. Původně byly na pomníku osazeny dvě mramorové desky (zachovaly se otvory pro úchyty).
K dispozici je několik historických fotografií, ale žádná není v takové kvalitě, že by na ní byla čitelná jména padlých.
Provedli jsme rozsáhlé „pátrání“ po těchto jménech. Žádná fotografie či seznam jmen z daného pomníku se nezachoval ani v Archivu hlavního města Prahy. Zde se dochovala pouze pozvánka Komitétu, který zve Městskou radu na slavnostní odhalení tohoto pomníku.
Žádná fotografie (ani seznam jmen) není ani v dobovém tisku.
Žádné informace k tomuto pomníku se nepodařilo dohledat ani Vojenskému ústřednímu archivu.
Žádné informace k uvedenému pomníku se nenacházejí ani ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha.
Prošli jsme i archivované záznamy z jednání Místní rady v Praze – Nuslích, někdy též zvanou magistrátní úřadovnu pro Prahu XIV z roku 1931. Ta na své schůzi ze dne 25. 8. 1931 mj. vzala na vědomí zprávu magistrátu hl. m. Prahy, ref. Stavebního o povolení č.j.28020/31 stavby pomníku padlým na pozemku č.k. 271 v Dol. Krči. Spis uvedeného čísla, ani jeho část, se však nedochoval.
Pozůstalé po sochaři B. Hlaváčkovi se kontaktovat nepodařilo. Žádné informace o jeho pomníku v Krči nemá ani akademie.
Stejně nemají povědomost o jménech padlých či nějaké dobové dokumenty, fotografie, objednávky apod. potomci paní Welzové.
Stejně jsme dopadli při jednáních se spolky a organizacemi, které zde působily již ve třicátých letech (Skaut, Sokol, Baráčníci, církve a náboženské společnosti), uvedený seznam jmen nemají.
Nic o pomníku nezmiňuje ani kronika blízké železniční stanice Praha – Krč.
Nezbylo nám tedy, než se pokusit provést rekonstrukci těch jmen padlých z archivních materiálů.Existuje seznam (databáze) jak padlých čs. legionářů, tak padlých rakousko-uherských vojáků z území bývalého Československa (bez ohledu na národnost) vypracovaný Vojenským historickým archivem.
Základem této databáze padlých byla kartotéka padlých a nezvěstných v 1. světové válce, tzv. zelená kartotéka. VHA disponuje ještě tzv. bílou kartotékou padlých a nezvěstných v 1. světové válce, která není identická s tou zelenou. Bílá kartotéka je naskenovaná a je umístěna na internetových stránkách VÚA v podobě elektronické kartotéky. Tvorba databáze padlých byla ukončena ke konci roku 2020. Počet záznamu po ukončení prací se o něco zmenšil odstraněním duplicitních záznamů.
Tato VHA zveřejněná databáze padlých v 1. světové válce si nedělá nárok na to, aby zahrnovala všechny padlé ve válce. Kartotéky (zelená i bílá) nevznikly na základě systematické válečné evidence. Jedná se o dodatečně, po válce sestavené kartotéky, jež čerpaly informace z pramenů jako vojenské úmrtní matriky (jsou částečně již také přístupné na internetových stránkách VÚA), soudní prohlášení za mrtva a jiných dokumentů vojenské správy. Databáze má celkem 186 194 záznamů a rozsahem je přibližně stejně veliká jako tzv. bílá kartotéka, zveřejněná v podobě elektronické kartotéky na stránkách VÚA.
V uvedených databázích je možné hledat podle jména i podle místa narození.
Podotýkáme, že v době 1. světové války na území dnešní Prahy 4 existovaly 2 Krče – Horní Krč a Dolní Krč. Dále pak ještě existuje obec Krč v Jižních Čechách.
Dále pak jsou digitalizované (tedy nikoli ve formě databáze) mnohé dobové dokumenty. Jde zejména o tzv. Vydané seznamy ztrát, které vydávaly během 1. světové války R-U úřady (tzv. Verlustlisty). Zde je však nutné v příslušném zdigitalizovaném formátu vyhledávat klíčové slovo (v našem případě Krč), nebo i Královské Vinohrady (Konige Weinberge), kam administrativně za 1. světové války naše Horní i Dolní Krč patřily. Zde jsou však vojáci vedeni nikoli podle místa narození, ale podle příslušnosti. (Víme třeba o vojákovi, který se narodil v Braníku a do Krče se přiženil. Takže se v Krči nenarodil (není proto k nalezení v databázi VHA jako narozený v Krči, ale ve Verlustlistech je jako padlý příslušný do Krče.) Navíc zde neexistuje přesně daný a dodržovaný formát záznamu, někdy je záznam o daném vojákovi delší, někdy kratší. Křestní jména jsou v R-U armádě překládána do němčiny (Bohumil – Gotlieb, Václav – Wenzel).
V těchto seznamech jsou uváděni padlí, ranění, nezvěstní, zajatí. U nezvěstných, raněných i zajatých je třeba „pátrat“ dál. Takže některý nezvěstný rakouský voják se následně objeví mezi padlými čs. Legionáři. Ale najdeme i čs. Legionáře, kteří prokazatelně narukovali do R-U armády, následně byli zajati a ze zajateckého tábora vstoupili do čs. legií, ale přitom neprochází seznamem R-U ztrát jako nezvěstný / zajatý.
V těchto digitalizovaných seznamech ztrát se dá vyhledávat jen tzv. fulltextově, takže i chyba písaře (třeba záměna Krč za Kreč) způsobí, že příslušný záznam při vyhledávání slova Krč nebo Krc není nalezen).
Rakouské seznamy ztrát také u vojáků uvádí většinou jen ročník narození. Přesné datum narození je často třeba dohledávat v rodné matrice Michle, pod kterou matrikově v dané době obě naše Krče patřili.
Zdigitalizované jsou i některé další dobové dokumenty. Podstatné jsou například plukovní matriky (pro nás je důležitý zejména 28. pěší pluk), dále jsou přepisy matrik zemřelých z R-U vojenských lazaretů, které po 1. světové válce prováděla čs. vojenská duchovní správa.
Zdrojem poznání jsou též úmrtní oznámení v dobovém tisku (Národní listy, Právo lidu, Venkov, Čech).
Pomník obětem 1. sv. války v Krči
Městská část Praha 4 opravila unikátní kubistický pomník padlým v 1. světové válce v Sulické ulici Krči, který byl už před rokem 1989 značně poškozen. Především se ztratily desky se jmény obětí. Důležitým úkolem při obnově pomníku proto bylo zjistit jejich jména. Žádný takový seznam se bohužel nedochoval, takže Praha 4 musela podniknout rozsáhlé pátrání v archivních materiálech. Následující text, pokud jde o jména obětí, nemusí být definitivní, obsahuje informace, které má Praha 4 v současné době k dispozici a které budou na základě nových zjištění dále doplňovány a aktualizovány..
Městská část Praha 4 se rozhodla tento pomník opravit. V době před rokem 1989 byl totiž značně poškozen. Zejména někdo odcizil desky se jmény padlých. Původně byly na pomníku osazeny dvě mramorové desky (zachovaly se otvory pro úchyty).
K dispozici je několik historických fotografií, ale žádná není v takové kvalitě, že by na ní byla čitelná jména padlých.
Provedli jsme rozsáhlé „pátrání“ po těchto jménech. Žádná fotografie či seznam jmen z daného pomníku se nezachoval ani v Archivu hlavního města Prahy. Zde se dochovala pouze pozvánka Komitétu, který zve Městskou radu na slavnostní odhalení tohoto pomníku.
Žádná fotografie (ani seznam jmen) není ani v dobovém tisku.
Žádné informace k tomuto pomníku se nepodařilo dohledat ani Vojenskému ústřednímu archivu.
Žádné informace k uvedenému pomníku se nenacházejí ani ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha.
Prošli jsme i archivované záznamy z jednání Místní rady v Praze – Nuslích, někdy též zvanou magistrátní úřadovnu pro Prahu XIV z roku 1931. Ta na své schůzi ze dne 25. 8. 1931 mj. vzala na vědomí zprávu magistrátu hl. m. Prahy, ref. Stavebního o povolení č.j.28020/31 stavby pomníku padlým na pozemku č.k. 271 v Dol. Krči. Spis uvedeného čísla, ani jeho část, se však nedochoval.
Pozůstalé po sochaři B. Hlaváčkovi se kontaktovat nepodařilo. Žádné informace o jeho pomníku v Krči nemá ani akademie.
Stejně nemají povědomost o jménech padlých či nějaké dobové dokumenty, fotografie, objednávky apod. potomci paní Welzové.
Stejně jsme dopadli při jednáních se spolky a organizacemi, které zde působily již ve třicátých letech (Skaut, Sokol, Baráčníci, církve a náboženské společnosti), uvedený seznam jmen nemají.
Nic o pomníku nezmiňuje ani kronika blízké železniční stanice Praha – Krč.
Nezbylo nám tedy, než se pokusit provést rekonstrukci těch jmen padlých z archivních materiálů.Existuje seznam (databáze) jak padlých čs. legionářů, tak padlých rakousko-uherských vojáků z území bývalého Československa (bez ohledu na národnost) vypracovaný Vojenským historickým archivem.
Základem této databáze padlých byla kartotéka padlých a nezvěstných v 1. světové válce, tzv. zelená kartotéka. VHA disponuje ještě tzv. bílou kartotékou padlých a nezvěstných v 1. světové válce, která není identická s tou zelenou. Bílá kartotéka je naskenovaná a je umístěna na internetových stránkách VÚA v podobě elektronické kartotéky. Tvorba databáze padlých byla ukončena ke konci roku 2020. Počet záznamu po ukončení prací se o něco zmenšil odstraněním duplicitních záznamů.
Tato VHA zveřejněná databáze padlých v 1. světové válce si nedělá nárok na to, aby zahrnovala všechny padlé ve válce. Kartotéky (zelená i bílá) nevznikly na základě systematické válečné evidence. Jedná se o dodatečně, po válce sestavené kartotéky, jež čerpaly informace z pramenů jako vojenské úmrtní matriky (jsou částečně již také přístupné na internetových stránkách VÚA), soudní prohlášení za mrtva a jiných dokumentů vojenské správy. Databáze má celkem 186 194 záznamů a rozsahem je přibližně stejně veliká jako tzv. bílá kartotéka, zveřejněná v podobě elektronické kartotéky na stránkách VÚA.
V uvedených databázích je možné hledat podle jména i podle místa narození.
Podotýkáme, že v době 1. světové války na území dnešní Prahy 4 existovaly 2 Krče – Horní Krč a Dolní Krč. Dále pak ještě existuje obec Krč v Jižních Čechách.
Dále pak jsou digitalizované (tedy nikoli ve formě databáze) mnohé dobové dokumenty. Jde zejména o tzv. Vydané seznamy ztrát, které vydávaly během 1. světové války R-U úřady (tzv. Verlustlisty). Zde je však nutné v příslušném zdigitalizovaném formátu vyhledávat klíčové slovo (v našem případě Krč), nebo i Královské Vinohrady (Konige Weinberge), kam administrativně za 1. světové války naše Horní i Dolní Krč patřily. Zde jsou však vojáci vedeni nikoli podle místa narození, ale podle příslušnosti. (Víme třeba o vojákovi, který se narodil v Braníku a do Krče se přiženil. Takže se v Krči nenarodil (není proto k nalezení v databázi VHA jako narozený v Krči, ale ve Verlustlistech je jako padlý příslušný do Krče.) Navíc zde neexistuje přesně daný a dodržovaný formát záznamu, někdy je záznam o daném vojákovi delší, někdy kratší. Křestní jména jsou v R-U armádě překládána do němčiny (Bohumil – Gotlieb, Václav – Wenzel).
V těchto seznamech jsou uváděni padlí, ranění, nezvěstní, zajatí. U nezvěstných, raněných i zajatých je třeba „pátrat“ dál. Takže některý nezvěstný rakouský voják se následně objeví mezi padlými čs. Legionáři. Ale najdeme i čs. Legionáře, kteří prokazatelně narukovali do R-U armády, následně byli zajati a ze zajateckého tábora vstoupili do čs. legií, ale přitom neprochází seznamem R-U ztrát jako nezvěstný / zajatý.
V těchto digitalizovaných seznamech ztrát se dá vyhledávat jen tzv. fulltextově, takže i chyba písaře (třeba záměna Krč za Kreč) způsobí, že příslušný záznam při vyhledávání slova Krč nebo Krc není nalezen).
Rakouské seznamy ztrát také u vojáků uvádí většinou jen ročník narození. Přesné datum narození je často třeba dohledávat v rodné matrice Michle, pod kterou matrikově v dané době obě naše Krče patřili.
Zdigitalizované jsou i některé další dobové dokumenty. Podstatné jsou například plukovní matriky (pro nás je důležitý zejména 28. pěší pluk), dále jsou přepisy matrik zemřelých z R-U vojenských lazaretů, které po 1. světové válce prováděla čs. vojenská duchovní správa.
Zdrojem poznání jsou též úmrtní oznámení v dobovém tisku (Národní listy, Právo lidu, Venkov, Čech).
Z uvedeného je zřejmé, že námi dodatečně vytvořený – rekonstruovaný seznam padlých z Krče si nečiní nárok na úplnou přesnost. Spíše se jedná o nedokončený, živý dokument. Budeme rádi za každé upozornění, doplnění či jakýkoli další podnět, který pomůže poznat tuto část naší historie.
Níže předkládáme námi sestavenou databázi občanů narozených v Krči nebo příslušných do Krče, kteří prokazatelně padli za WW I (zjednodušená verze).
Padlí vojáci z Krče z První světové války
| Příjmení | Jméno | dat. nar. | dat. úmrtí | poznámka |
| Bartoš | Viktor | 3. 10. 1891 | 22. 7. 1915 | padl |
| Bureš | Václav | 1894 | 28. 7. 1918 | zemřel |
| Dittrich | Jan | 22. 12. 1885 | 1. 5. 1918 | nezvěstný |
| Doležal | Dominik | 28. 4. 1879 | 24. 8. 1914 | nezvěstný |
| Dudák | Josef | 1891 | 21. 8. 1917 | padl |
| Dvořanský | Václav | 1892 | 6. 11. 1915 | nezvěstný |
| Fieger | Josef | 1889 | 31. 3. 1905 | zemřel před 16.5.1916, opět uvedeno 14.4.1917 |
| Fiker | Eduard | 4. 8. 1899 | 10. 6. 1918 | nezvěstný |
| Hora | Karel | 1877 | 12. 7. 1917 | zraněn, podle Rus.ČK zemřel v Moskvě |
| Hromada | Antonín | 28. 7. 1893 | 27. 7. 1917 | padl |
| Hromada | Josef | 18. 12. 1890 | 7. 8. 1916 | zemřel |
| Jirát | Václav | 1866 | 28. 1. 1917 | zemřel |
| Jůza | Martin | 8. 6. 1891 | 23. 3. 1919 | zemřel |
| Kail | Václav | 11. 8. 1891 | 5. 6. 1917 | padl |
| Kopáč | Rudolf | 6. 6. 1896 | 23.11.1915 | zemřel |
| Kořínek | Anton | 5. 7. 1894 | 11. 7. 1917 | zajat, padl v leg. |
| Kratochvíl | Alois | 8. 6. 1899 | 1. 10. 1918 | nezvěstný |
| Kromberg | Bohumil | 1881 | 4.-5. 9. 1917 | padl |
| Kulhavý | Karel | 1887 | 30. 8. 1914 | padl |
| Markytan | Josef | 1897 | 1915 | nezvěstný |
| Matějka | Alois | 14. 4. 1896 | 14. 6. 1915 | nezvěstný |
| Menzl | Václav | 1887 | 1. *9. 1914 | padl |
| Novák | Jaroslav | 1895 | 1916 | nezvěstný |
| Novák | Josef | 7. 7. 1872 | 25. 12. 1914 | zemřel |
| Orana | Jan | 1890 | 6. 8. 1915 | padl |
| Peřina | Josef | 13. 8. 1885 | 17. 12. 1914 | padl |
| Pospíšil | Antonín | 30. 4. 1899 | 9. 6. 1918 | nezvěstný |
| Procházka | Bohumil | 13. 10. 1896 | 17.-23. 11. 1915 | nezvěstný |
| Přibyl | František, Karel | 10. 11. 1885 | zemřel | |
| Reisinger | František | 25. 12. 1888 | 25. 5. 1915 | padl |
| Řehák | Antonín | 1876 | 11. 6. 1915 | zemřel |
| Sechter | Václav | 4. 4. 1892 | 20. 9. 1914 | |
| Svoboda | Antonín | 1890 | 6. 4. 1919 | nezvěstný |
| Šebor | František | 1897 | 8. 6. 1916 | padl |
| Šebor | Josef | 1895 | 12. 9. 1915 | padl |
| Šimsa | Jan | 1898 | 8.-17. 9. 1917 | nezvěstný |
| Štorch | František | 1891 | 8.-12. 8. 1917 | nezvěstný |
| Troníček | Antonín | 5. 7. 1891 | 3. 4. 1919 | |
| Vaněček | Jaroslav | 22. 2. 1892 | 29. 11. 1915 | zemřel |
| Vrána | Jan | 1890 | 6. 8. 1915 | zemřel |
| Vysušil | Václav | 1. 2. 1873 | 1. 11. 1915 | nezvěstný |
| Zima | Antonín | 24. 4. 1884 | 23. 9. 1915 | nezvěstný |
Ke stažení je pak úplný seznam, kde u každého zvlášť uvádíme, v jakých archivních dokumentech se jeho jméno nalézá vč. kompletních poznámek zjištěných při bádání.
Zároveň děkujeme všem, kteří nám v této práci pomohli. Zvlášť zmiňujeme pana Mgr. Vlastimila Křištana z Československá obce legionářské a panu Antonu Sečkárovi z Krče.